Kjúdó
Kjúdó znamená v japonštině "cesta luku" a vyvinulo se z původního bojového umění kjúdžucu přibližně v období Meidži. Po druhé světové válce bylo zakázáno mimo jiné proto, že je velice silně spjato s náboženskou praxí šintó. Luku a šípu se dosud používá při mnoha šintoistických, především očistných rituálech. Luk měl samozřejmě velice důležitou funkci i ve válečnictví, stál dokonce přímo u zrodu samurajů, neboť byl původně jejich jedinou zbraní. Obnovené kjúdó vzniklo kombinací dvou tradičních škol (Ogasawara a Heki). V Japonsku je nejrozšířenější právě v této moderní formě, která zachovává staré principy a dá se říci, že je esencí těch nejlepších prvků starých škol. Klade důraz na obřadní charakter použití luku - v moderní době prostřednictvím luku bojuje člověk pouze sám se sebou.
Fyzicky kjúdó spočívá ve zdokonalování se v osmi katách, ze kterých se skládá výstřel – ašibumi, dózukuri, yugamae, učiokoši, hikiwake, kai, hanare, zanšin a hlavní poučkou je: „Správně vystřelený šíp vždy zasáhne střed terče. To, že se šíp zabodl do středu terče ale ještě neznamená, že byl správně vystřelen.“
V Evropě je znám především duchovní rozměr kjúda, který zprostředkoval na začátku 20. století německý filozof Eugen Herigel. Kjúdó studoval přímo v Japonsku jako jeden z prvních Evropanů a jeho prostřednictvím chtěl proniknout k základům zenového buddhismu.
Kromě formování postavy nabízí kjúdó hloubavým osobám také cestu ke stavu blízkému vyprázdněné mysli, protože po zvládnutí základních forem se vypouštění šípu uskutečňuje zcela nezávisle na vůli střelce.
Zakladatelem České asociace kjúdó (www.kjudo.cz) je Václav Kučera (urusi.cz), nositel 3. danu, který studoval kjúdó během dlouhodobého studijně-pracovního pobytu v Japonsku a nyní se věnuje jeho systematické propagaci v ČR.
